Jako třetí možnost se ještě nabízí jedinec, který je obdarován ojedinělou vlastnosti jménem „upřímnost“. Takových lidí aby člověk dnes pohledal. 
 To je samé, „děkuji pěkně, prosím a není zač.“ Tím chci říct, že dnešní společnost, lačně sápající se po dokonalosti a vztahy mezi jejími subjekty, vnímám jako ve většině jako uměle vytvořené a čpějící falešností. Z hovna bič jen těžko upleteš a to, že opici oblečeme a naučíme ji lidským zvykům, z ní člověka ještě nedělá. 

             Ano, dle mého jsme zbabělci zdráhající se pravdě a upřímností podívat do očí. Proto ji všemožně obcházíme. Klonujeme se do virtuálních podob a snažíme se tak vytvořit naše lepší já, které se nebojí vyřknout svůj názor „nahlas“ a zkusit si připomenout časy, kdy jsme ještě věděli, co že to ta upřímnost vlastně znamená. Zapomněla jsem se totiž zmínit, že jistě každý z nás tuto vzácnou vlastnost do vínku kdysi dostal. No jen si zkuste vybavit děti, jaké jsou bezprostřední, upřímné a proto často i velmi kruté. Postupem času tento poklad však většina z nás ztratí. Nevíme, jak jej uchovat v bezpečí a necháme si jej ukrást od dospělých. Nebo že bychom si ho jen jako cennost schovali pro ty, kteří si ho opravdu zaslouží?

Sama káži vodu a piji víno! Hamba mi! Zatím jsem pořád ta hloupá nesamostatná loutka, co se nechá ovládat provázky a pohybuje se přesně tak, jak chce ona mocná ruka, jež nebohou hadrovou panenku ovládá. Sama se totiž taky schovávám za přátelskou masku nejlepšího vychování. Vskutku, svou pravou podobu si snažím uchovat v perfektním a neporušeném stavu jen pro ty, co si její zhlédnutí zaslouží. A ne, já nejsem kino, kde si vstupenku za peníze na celovečerní film koupí kdekdo.

Mobil. Počítač. Jaké to vynálezy! V mnoha ohledech nám život ulehčují a snaží se jej činit jednodušším. Mají za účel lidi spojovat a vyvolat v nich pocit, že si jsou stále nablízku. Přitom tomu je vlastně naopak. Jestli již od počátku věků měl člověk mezi člověkem nějakou hranici, či odstup, tak tyto technické vymoženosti je jen zvětšují a z odstupů činí propasti. Hluboké a sáhodlouhé... Nedodržujeme totiž základní pravidlo „jez do polosyta“ a jako nenažranci stále nemáme dost a neumíme odhadnout míru. I proto jsou dnešní vztahy mezi lidmi tolik neosobní.

Možná že to tak má být. Dnešní svět ovládaný penězi, drsný a nelítostný nás nutí uzavřít se a vytvořit si krunýř, jenž podléhá jistým uniformním mírám. Nebo ze sebe jen chceme udělat něco, co prostě nejsme a nikdy nebudeme. V jádru jsme totiž všichni sobci a přijde-li na to, tak nakonec všichni zjistíme, že v první řadě myslíme právě jen sami na sebe a na to, jak přežít.  
Stejně navždy zůstaneme jen zvířaty, co sebe samotná povýšila na titul „lidé“ a všemožnými způsoby se to snaží zakrýt."-
Martina Válková  středa 28. listopad 2012