Duše?

                          "Kdo vlastně jsme?"  Tělo nebo duše?  
Jsme duše, protože tělo bez duše je nic, kdežto duše bez těla stále zůstává. Co to vlastně ale ta duše je. Jak jí definovat. Těžko. Je to něco uvnitř těla,  je to základní energie udělující tělu život, cítíme to v sobě, v centru svého těla, ale žádnou „schránku“ kde by se ukrývala duše nenajdeme.

Mam par záhadných vzpomínek, na niž nemohu najít rozumné odpovédi po celý svůj život.

                          “Předtucha” -  podívná autohavarie

Stalo se to  v době, kdy jsem byla až příliš  šťastná, úspěšná, bezstarostná a plnými doušky si užívala pohodlí novomanželského života. Manžel jako diplomat pracoval na  ambasádě v Tripolisu a jsem se starala o ročního synka a o blahobyt  domova.

Jednoho dne zničehonic  jsem  ucítila,  jak se mne  zmocňuje “něco”, co  pro mou veselou a klidnou povahu bylo nezvyklé a stresující. Byl to zvláštní a velmi nepříjemný pocit očekávání. Zmocnil se mne podívný nepokoj, pro mne  nepochopítelný   strach. Celý den mnou zmítají pochybnosti a tušení, že se cosi stane. Jsem prostě věděla, že se něco přihodí. Jen nevěděla jsem jestli to bude zlé  nebo dobré.  Zároveň jsem příliš svému tušení nevěřila. To nejde popsat slovy: mou duši  ovládla nějaká tíseň, neklid a očekávaní něčeho zlého nebo dobrého. Marně jsem se snažila tento pocit vypudit a prostě nevěřit. Celý den jsem byla jako na trní.  Stav očekávání mě trápil a znervózňoval. Nebyla jsem v své kůží.

Když manžel přišel z práce,  jeli jsme  jako obvykle se svými známými  na pláž k moři. Ale ani na pláži mne nepokydal tento podivný a dosti nepříjemný pocit, že se něco má stát. K večeru, když africké horko se proměnilo na chladivý mořský vánek, jsme naložily vodní lyže a člun na přívěsný vozík a jely nazpět domu. Byla jsem jako nikdy šťastná, že se nic extra nestalo a  nikdo neutonul.

Byla jsem spokojenější, ale ten blbý pocit očekávání něčeho strašného furt mě trápil. Jsem se snažila uklidnit zpěvem a celou cestu zpívala. Nic nepomohalo. Divná a dosti nepříjemná předtucha  furt vyvolávala odporný pocit očekávání něčeho zlého. nevím proč, jsem se styděla. Nevím proč jsem se ostýchala  svěřit  to  manželovi.  Jeli jsme v koloně našich aut jako poslední za přívěsném vozíkem. A proto  jsme poctivě dohlížely na přívěsný vozík se člunem. Párkrát jsme se zastavily na krajnice silnice,  narovnaly člun o pokrčovaly dál. Cesta byla klidná.  Když jsme  byly už ve městě a zastavily na krajnice silnice, aby naposledy narovnat člun,  pak se stalo to “NĚCO ZVLÁŠTNÍHO” -  naprosto absurdní bouračka.

                                  Mercedes, který jel po silnice daleko za námi, náhle vrazil do našeho auta, které stalo na krajnice.  Zničehonic. K našemu překvapení byl i sám řidič mercedesu tak zaskočen, že ani sám nechápal jak k tomu došlo. Neustále se omlouval a sliboval hory-doly a modré z nebe jako odškodné.  Od prudkého nárazu jsem málem rozbila přední sklo a můj klobouk vyletěl z okna auta. Týden jsem měla hezký límec na krku a vše se obešlo bez komplikaci.  Hlavně je to, že ten nepříjemný pocit zmizel stejně tak náhle, jak i propukl. Ale celodenní nepříjemný zážitek zůstal v mé pamětí do dnes. Byl to pocit  nezvladatelný a neodůvoditelný.  Pro mne to je  naprostou záhadou dodnes.

                                   “Předpověď” - (politpřevrat)

Do dnes jsem nemohu pochopit,  jak jsem předpověděla zahájení tzv. bílé revoluci v Tripolisu, kdy tam v roce 1969 došlo k abdikace či svržení  krále a nastolení nového režimu v Libye. Chci zdůraznit, že jsem nikdy nebyla politicky angažovaná. Vůbec jsem se o politiku nezajímala. Nečetla jsem žádné noviny a o  politickém dění v Tripolisu jsem absolutně nic nevěděla. Jako mladá mamínka  měla jsem co dělat se svým ročním synkem.  

Jednoho rána, když jsem se svým synem ještě spinkala, vletěl k nám  do ložnice rozrušený manžel a řekl mne, že v Tripolisu skutečně došlo k převratu, že v ulicích  jsou vojáci. Moc se divil, že jsem ho před chvilkou ve polospánku varovala. On, který  tento dívný blabol spící chotí nebral vážně, najednou chtěl vědět, jak to, že jsem o tom věděla či tušila. Ale jsem také nechápala, jak místo přání dobrého dne jsem mu řekla, aby nešel do práce.

                                   Manžel vstаvaval první. Dělal snídani a před odchodem do práci se  loučil se mnou polibkem obvykle v ložnice. Ranní spánek pro mne byl důležitým, protože roční synek zaměstnával mě přes den do vyčerpaní. Ten den, když on mně políbil, jsem v polospánku ho požádala, aby nešel do práce a zůstal doma, což pro něho  bylo neobvyklým.  Jsem spala dal... Manžel  za nedlouho se vrátil domu,  probudil mne s tím, že ve městě je převrat a že  nikdo nesmí z domu. A pak se dlouho vyptával, jak to že jsem to věděla a předem ho varovala. Nešlo to nám to do hlavy. Jsem ve skutečnosti o ničem nevěděla ani netušila. Nechápaly jsme, kde se vzal ten varovný hlas a pocit nebezpečí. Asi dooprávdu máme duši.

“Každá ušlechtilá duše je činná čtverým způsobem: božským pro obraz  božských vloh, duchovním pro její vztah k inteligenci, rozumovým pro dokonalost vlastní podstaty a za čtvrté animálním nebo přirozeným  pro své  spojení s tělem a s tímto nižším světem, takže v celém světě není tak znamenitého a podivuhodného díla jako je lidská duše.”