umění dle Pavla Florenského

Всякое действие разума существенно антиномично, и все построения его держатся лишь силою противоборствующих и взаимоисключающих начал. /П.Флоренский/           

 Martin Jabůrek-  Victor Bychkov: The Aesthetic Face of Being.

Ruské filozofické myšlení je integrální.

 

Ruské myšlení se vyznačuje nejasným vymezením hranic. Nejenže většinou nelze oddělit myšlení filozofické od myšlení náboženského nebo teologického, ale nejasná je i hranice mezi filozofickým myšlením a krásnou literaturou, jazykovědou či estetikou. V tomto smyslu se ruské filozofické myšlení snaží být myšlením integrálním.

Podmanivost a funkční krása takto koncipovaného myšlení nás usvědčuje z toho, že západní klasifikace věd je jen naší, nikoli nutnou konstrukcí. Typickou ukázkou takového myšlení jsou texty filozofa ruského stříbrného věku Pavla Florenského (1882—1937), o jehož estetických názorech pojednává recenzovaná Byčkovova kniha. Florenskij u nás není příliš znám, v Rusku je ovšem považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů. Jeho dílo je součástí silného proudu pravoslavné náboženské renesance vzešlé z odkazu Vladimira Solovjeva.

Podle Florenského existuje několik možností, jak získat účast na Kráse. První z nich je asketismus a není náhodou, že svatí otcové nepovažovali asketismus za vědu ani za morální akt, ale za umění, a to umění par excellence, „umění umění". Asketismus nemá stvořit člověka dobrého, ale vnitřně krásného. Asketismus ovšem není cestou ke Kráse vhodnou pro každého. Proto Florenskij mluví o snech, některých formách umění a o liturgii jako o dalších možných přístupech ke Kráse.

Podle Florenského je jediným skutečným výtvarným uměním symbolismus, který se snaží do výtvarného díla vtělovat zkušenosti, které k nám sestupují odjinud. Skutečné umění může produkovat jen duše, která je díky své schopnosti zakoušet jiné matricí otiskující ideje a tváře věcí. Pouze takové umění usiluje o vyjádření pravdy, a proto je v pravém slova smyslu realistické. Umění má ontologický význam. Usiluje o epifanii prototypu, snaží se objevovat dosud neznámé entity. Nevytváří ovšem ideje nové, snaží se pouze strhnout oponu zastírající ideje již existující Za nejdokonalejší formu umění považuje Florenskij pravoslavné ikonopisectví.

Naproti tomu západoevropské umění vycházející zprincipů renesanční malby je podle Florenského uměním nedokonalým, neboť ulpívá na povrchu věcí a zapomíná na jejich podstaty. Renesanční malba založená na objevu perspektivy nutně ústí v naturalismus, který je protikladem symbolismu.
Pojem „symbolismus" Florenskij nechápal v úzkém významu, který mu dávají dějiny umění, dokonce ani nemluvil o symbolu ve smyslu čistě sémiotickém. Symbol chápal jako ontologickou jednotu označujícího a označovaného.

Symbol nejen označuje něco jiného, ale sám je také nositelem této jinosti, je průnikem dvou jsoucen, průnikem světů. V tomto smyslu je symbol „bytím, které je větší onosamo". Symbol sám sebe nabízí jako to, čím není, co jej přesahuje.

 

Podle Florenského existují dva typy kultury: kontemplativně tvořivá a mechanicky predátorská. První lze charakterizovat prostřednictvím vnitřního postoje k životu a osobního zakoušení světa. Druhá je charakterizována vnějším vztahem k životu a prosazováním vědeckého přístupu ke světu. První typ kultury je zakotven v duchovních principech bytí amanifestuje se prostřednictvím  iracionální zkušenosti.  

Kultura druhého typu je orientována na materiální svět, na pozemský život člověka, na zákony a normy jeho existence. První typ kultury je spíše ontologizující, druhý spíše psychologizující.

Příkladem kultury prvního typu je kultura evropského středověku, s jistými výhradami i kultura pravoslavného východu, kultura Egypta a klasického Řecka. Jako příklad kultury druhého typu uvádí Florenskij především současnou západoevropskou kulturu nebo kulturu pozdního helénismu.

Každý z těchto typů kultury koresponduje s jistým typem myšlení. Myšlení kultur prvního typu je založeno na pojmu HOMOÚSIOS — být jedné podstaty, soupodstatný.

Pojem soupodstatnosti, který je základním pojmem křesťanské trinitární teologie, je i jedním z nejdůležitějších pojmů filozofie Pavla Florenského. Myšlení kultur druhého typu je spjato s pojmem HOMOIOÚSIOS — být podobné podstaty.

Křesťanská filozofie vycházející ze soupodstatnosti je filozofií ideje, osoby a tvořivosti. Filozofií založenou na substanciální podobnosti je pojmová, racionální filozofie, novověká filozofie západní Evropy. Ani jeden ze směrů však neexistuje v čisté podobě, jedná se pouze ojakési tendence myšlení, které se v kulturách prvního typu projevují snahou objevení podstaty, v kulturách druhého typu produkováním similarit.

Výtvarné umění vycházející z principu HOMOIOÚSIOS vytváří iluze světů, kopíruje viditelnou skutečnost. Naturalistická malba se neobejde bez přímé perspektivy. Umění založené na HOMOÚSIOS nevytváří nápodoby věcí, ale jejich symboly, nekopíruje skutečnost, ale pokouší se o syntézu.

Umění Egypta, Řecka, středověku, staré Rusi a zvlášť umění 20. století nepoužívá perspektivu nikoli proto, že by ji neznalo a neovládalo, ale proto, že přímá perspektiva neodpovídá duchu a způsobu myšlení těchto kultur. Jejich umění je podle Florenského založeno na neeukleidovském chápání prostoru, což se projevuje mimo jiné také tím, že často používají obrácenou perspektivu.

Florenskij tvrdí, že obrácená perspektiva odpovídá lidské přirozenosti více než perspektiva přímá. To dokládají kresby dětí, které automaticky používají symbolické znázornění v obrácené perspektivě a přímé perspektivě se musí učit. Renesance se svou sekularizací a dominancí racionality představuje velkolepý pokus o násilnou převýchovu lidské psychofyziologie.

Renesance se snažila přesvědčit člověka, že jediný správný a přirozený pohled na svět odpovídá obrazu namalovanému v přímé perspektivě. 
Perspektiva ale není nějakou apriorní nazírací formou, je výsledkem poměrně složité abstrakce. Je pouze jednou z možných metod symbolického vyjádření vnímání, a to nikoli metodou univerzální a nadřazenou ostatním metodám. Umění musí zobrazovat nikoli věc, ale život věci, proto není skutečný obraz „fotografií", ale obrazem toho, co z věci vyzařuje v průběhu jejího komplexního zakoušení.

 Renesance se snažila přesvědčit člověka, že jediný správný a přirozený pohled na svět odpovídá obrazu namalovanému v přímé perspektivě. 

Perspektiva ale není nějakou apriorní nazírací formou, je výsledkem poměrně složité abstrakce. Je pouze jednou z možných metod symbolického vyjádření vnímání, a to nikoli metodou univerzální a nadřazenou ostatním metodám. Umění musí zobrazovat nikoli věc, ale život věci, proto není skutečný obraz „fotografií", ale obrazem toho, co z věci vyzařuje v průběhu jejího komplexního zakoušení.Florenskij tvrdí, že různé druhy a žánry umění vycházejí z různých kulturních a duchovních prostředí.
Olejomalba se nejvíce rozvíjí v období renesance, která je podle Florenského bytostně spjata se západním křesťanstvím — katolicismem. Dřevoryt je typickým produktem a nejpregnantnějším vyjádřením reformace. Ikonomalba je pak neoddělitelnou součástí pravoslavné duchovnosti.

Ulpívání na vnějších formách a naturalismus výtvarného umění vycházejícího z renesance souvisí se sekularizací kultury. Renesanční člověk začal být fascinován okolním světem, sám sebou, svou smyslovostí, začal se zabývat „nestabilním obalem světa". Podle renesančního člověka spočívá hodnota světa v bezprostředním okolí člověka, které je však ve skutečnosti pouhou přízračnou imitací skutečného bytí.
     
Ulpívání na vnějších formách a naturalismus výtvarného umění vycházejícího z renesance souvisí se sekularizací kultury. Renesanční člověk začal být fascinován okolním světem, sám sebou, svou smyslovostí, začal se zabývat „nestabilním obalem světa". Podle renesančního člověka spočívá hodnota světa v bezprostředním okolí člověka, které je však ve skutečnosti pouhou přízračnou imitací skutečného bytí.

Olejomalba na plátně je nejadekvátnějším vyjádřením renesančního chápání světa. V renesanční malbě začíná být potlačována symbolická složka díla a vyzdvihována je naopak složka empirická.

Dřevoryt se rodí zároveň s protestantismem, je uměleckým vyjádřením racionalistického ducha. Grafická linie je abstraktní, nejenže nezná barvu, ale často nemá ani tloušťku.

V malbě převládá smyslovost, v grafice rozum. 
Grafika nepracuje s elementy viditelného světa, ale se zákony logiky. Grafika je hluboce spjata s německou idealistickou filozofií, která podle Florenského vyrůstá z protestantismu. Ikona je pak vizuální manifestací metafyzické esence toho, co zobrazuje, nezabývá se ničím akcidentálním, jejím předmětem je skutečná podstata věcí.

 

                    
V malbě převládá smyslovost, v grafice rozum. Grafika nepracuje s elementy viditelného světa, ale se zákony logiky. Grafika je hluboce spjata s německou idealistickou filozofií, která podle Florenského vyrůstá z protestantismu. Ikona je pak vizuální manifestací metafyzické esence toho, co zobrazuje, nezabývá se ničím akcidentálním, jejím předmětem je skutečná podstata věcí.

 

Pro Florenského není estetika (nebo lépe řečeno oblast estetického) nějakou omezenou částí bytí či vědomí, není ani specifickou vlastností bytí. Jedná se o jakousi energii prostupující bytím jako celkem. Tuto energii lze prakticky ztotožnit se spiritualitou, také proto je velmi těžko uchopitelná, pojmenovatelná a vyjádřitelná.

Pro Florenského je krása Krásou, Kreativitou, Realitou. Nejvyšší krása je jedním z atributů Boha. To je důvod, proč v pravoslavném myšlení nemůže mít estetika samostatný status. Předmět estetiky nelze odlišit od předmětu teologie. Stejně tak je estetika pro Florenského neoddělitelná od gnozeologie a ontologie, protože estetické fenomény nelze oddělit ani od poznání a bytí. Poznání není totiž pouze gnozeologickým, ale také ontologickým aktem.

Estetika postulovaná jako vnímáním získaná účast na Pravdě, Dobru a Kráse je ve filozofickém systému Pavla Florenského nejdůležitější komponentou. Podle Byčkova byl ve východním teologickém myšlení trinitární koncept duchovního života přijímán vždy naprosto automaticky a axiomaticky. Byl to ovšem až Florenskij, který jej dokonale explicitně vyjádřil ve svém 
nejvýznamnějším teologicko-filozofickém díle Sloup a Potvrzení Pravdy.

 Podle patristické tradice je poznání aktem vystupování ze sebe sama. Poznávající vystupuje ze sebe sama a vstupuje v poznávané, vzniká jednota poznávajícího a poznávaného. Na nejvyšším stupni poznání vzniká podle Florenského živé společenství osob, které si vzájemně slouží jako subjekt a objekt poznání. Florenskij má ovšem na mysli poznání úplné a absolutní, jde mu o poznání Pravdy v její plnosti. Pravdou rozumí osobního Boha, který je mezním bodem lidského poznání. 

Poznání Pravdy je možné pouze prostřednictvím transsubstanciace člověka, prostřednictvím jeho deifikace. Akt nejvyššího poznání je možný pouze jako akt lásky.

  

Poznáváme to, co milujeme, tím, že milujeme. Láska je zde chápána čistě ontologicky. Integrální sakrální akt POZNÁNÍ — LÁSKA — TRANSSUBSTANCIACE má tři aspekty: gnozeologický, etický a estetický, jejich sjednocením je aspekt ontologický. To, co je pro poznávající subjekt poznáním, pociťuje poznávaný objekt jako lásku. Vnějšímu pozorovateli — tomu, kdo tento akt nazírá (kontempluje), — se vztah dvou poznávajících se jsoucen jeví jako krása. Metafyzická triáda Pravda, Dobro, Krása není tvořena třemi rozdílnými aspekty bytí, ale jediným principem. Tímto jediným principem je duchovní život.