ПАРАДОКСЫ ЖИЗНИ

ČLOVĚK UDĚLÁ HODNĚ, ABY HO MILOVALI, A VŠECHNO, ABY MU ZÁVIDĚLI. TWAIN
Nad čím se opravdu zastavuje rozum, je to, že některým lidem by mohlo být dáno "Království Nebeské," nebo umožněné znát největší tajemství vesmíru, ale oni jen mávnou rukou a klidně se vrátí zpět do své malé vlastní "reality." Toto je jednoznačný důkaz degenerace naší mysli. My si prostě myslíme, že život je pouze o narození, rozmnožování a smrti. A samozřejmě mezitím, abychom se nenudili, tak si ten život "užíváme," jak se jen dá.
"Любовь зла- полюбишь и козла"- rusкé lídove přisoví

"NEKONEČNOU MALOST PROVÁZÍ BEZMEZNÁ PÝCHA". VOLTAIRE .

"Intelektuální zvíře nesprávně nazýváno člověkem, umírá nevědomě a rodí se nevědomě. Slepě kráčí od kolébky do hrobu, bez vědění odkud přichází nebo kam jde. Vytvořením Duše probudíme vědomí, a pouze tehdy si uvědomíme záhady života a smrti." - Samael Aun Weor, The Book of the Dead (Kniha Mrtvých).  
     

Dochází -li k transformaci v chápání, že člověk sám je zdrojem a tvůrcem zkušeností svého života. Přijetí takové odpovědnosti je příznačné pro vývoje vyznačující se schopností žít harmonicky se silami života.Všichni lidé mají sklon být bezmocní a dívají se na sebe jako na oběti. 

 

Celá existence lidského života se dá zredukovat do těchto fází: narození, dospívání, rozmnožování, stárnutí a smrti. Pokud si opravdu někdo myslí, že tyto mechanické fáze přírody jsou smyslem života, tak se hluboce mýlí! Přesně takhle žije každý živočich, rostlina apod. Jediný rozdíl mezi nimi a námi je, že my máme intelekt.                                                                      Člověk na smrtelné posteli si může,zavzpomínat na staré dobré časy, na zážitky které zažil, na věci které získal, na kariéru kterou dosáhl, na rodinu, na věci v životě kterými prošel apod. A tady se nám naskýtá nejdůležitější otázka: Nač to všechno vlastně bylo, když i tak za chvíli zemřu. A zde jsou přesně skoro všichni lidé ztraceni. Proč jsou lidé tak fascinováni tímto světem. Hračkami, které nám nabízí.

Děláním toho, co nám řeknou druzí, myšlením si toho, co si myslí druzí, žít životem jako žijí druzí apod.? Proč se konečně nevzepřeme, ale ne vůči druhým, ale vůči sobě samým?  
Proč žijeme život jako automaty, jako nějaké stroje?
(Pojďme se teď na chvíli zamyslet nad našimi životy:
 Narodíme se do určité rodiny, vyvíjíme se a rosteme. Když nadejde doba, jsme posláni do škol. Hlavní věc, na kterou je kladen důraz, je abychom se naučili v tomhle světě žít, abychom se uměli o sebe postarat, abychom byli schopni vyrovnat se s různými problémy tohoto světa apod. Proto nám je od malička vštepované, abychom se učili, udělali kariéru, abychom mohli vydělávat hodně peněz a tímto si zajistili krásnou budoucnost. Samozřejmě když dospějeme do určitého věku, tak nás začnou mechanické pudy přírody tlačit k tomu, abychom si našli partnera a založili rodinu. A zde se nám začne odvíjet koloběh dospělosti nebo dospělého života. Chození do práce, starání se o rodinu
atd. Během celého života budeme hnáni věcmi, které bychom chtěli, popřípadě které bychom chtěli dosáhnout. Nadejde čas, kdy mi sami budeme vysílat naše děti do škol, jejichž bude čekat PŘESNĚ TEN SAMÝ KOLOBĚH JAKO NÁS. Teď pro změnu to budeme my, kdo bude klást důraz na kariéru apod., aby se naše děti v tomto světě neztratili.....)

Jediné, co nás zajímá, jsme my sami. My a náš svět kolem nás. Člověk může získat, všechno bohatství na zemi, může mít největší moc na zemi, ale k čemu?
Pokud si někdo myslí, že si to vezme do hrobu, tak ať se raději nad tím ještě jednou pořádně zamyslí. Vždyť člověk ani vlastně neví, kdo je. Ano, čtete správně, my sami nevíme, kdo vlastně ve skutečnosti jsme. Kdo je ten tichý hlas v hlavě, který nám stále něco říká a nikdy ani na vteřinu se nám ho nedaří umlčet? Člověk je doslova nucen neustále nad něčím přemýšlet. A co je nejvážnější, že my skáčeme, jako ten hlas píská.

Paradoxy naší doby:
Naše domy se zvetšují, a rodiny se zmenšují. 
Máme více vymožeností, ale méne casu.
Další tituly, ale méne smysly.
Více znalostí, ale méne schopnost strízlivého úsudku.
Více odborníku, ale ješte více problému.
Více medicíny, ale méne zdraví.
Prošli jsme dlouhou cestu na Mesíc a zpet
Ale máme potíže s prechodem na jinou stranu ulice, aby setkat se s novým sousedem.
Vytvorili jsme radu pocítacu pro ukládání a sdílení
obrovského množství informací, ale ješte méne komunikujeme s ostatními.
Získali jsme pocet, ale prohráli jsme v kvalite.
Je to doba fast foodu, ale pomalého trávení.
Lidí s vysokým rustem, ale nízké morálky.
Vyšších príjmu, ale drobných vztahu.
Je to doba, kdy se tolik deje venku, ale nic v pokoji! /Dalajlama/                                                                      

Buddhistický pohled říká,  že ve vesmíru existuje nepřetržitý stav proudění, že všechny jevy jsou charakterizované nestálostí a že jejich jediný stálý znak je pomíjivost. Jedná se o onu nestálostprojeveného světa, která je příčinou utrpení každé bytosti, ať už se nachází v té či oné sféře vesmíru.
Podle Buddhova učení je příčinou veškerých problémů základní nevědomost, která zatemňuje mysl, a tak brání pochopení skutečné povahy všech jevů. Z tohoto základního nepochopení vznikají tři rušivé emoce, kterým se tradičně říká tři jedy: chtění (touha), nevědomost (ignorance) a hněv (averze).

Žít v opravdovém blahobytu neznamená nic jiného, než splnit část svého úkolu bytí, který zní: Buď sám sebou. Hodnota člověka není určena tím, co má, nýbrž tím, co je. Nerozhoduje mít, nýbrž být, a každý tak v každém okamžiku určuje svou hodnotu.Mít peníze zdaleka ještě neznamená žít v blahobytu, ale nemít peníze poukazuje vždy na nějaký vnitřní nedostatek. Kdo ovšem celý život nedělá nic jiného, než vydělává peníze, ten si také nic jiného než peníze nezaslouží.