Pondělí, 21 Říjen 2013 04:00 Miloslav Ransdorf4. dubna 2012 uplynulo 75 let od smrti Františka Xavera Šaldy a 22. prosince to bylo 145 let od doby, kdy se narodil. Připomínky výročí úmrtí byly slabé, stejně jako v roce 2007, kdy bylo dvojí kulaté výročí, 70 let od úmrtí a 140 let od narození. Proč ten nezájem? Pokusím se v následujících řádcích na tuto otázku odpovědět.
Šalda je přímým protikladem atmosféry, která dnes u nás vládne. Šalda bojoval proti eklekticismu, ve kterém viděl úpadkový jev, „duševní nestatečnost“, opak skutečné tvorby. A doba postmoderny je nabízení směsí a směsí ze směsí. Takzvaná tolerance a benevolentnost ke všemu je jen krytí této pohodlnosti, vybírání z minulých zásob a žití z nich. Dodal bych, ve shodě v Konradem Liesmannem, že ztráta kritérií zakládá možnost společnosti nevzdělanosti.
Šalda vždy vyzdvihoval význam kritiky a kritičnosti v poznání i v umění. V obojím by měl být přítomen jakýsi pathos pravdy. Nestačí talent, který je jen „řadou možností“. To, co nazývá „vírou kulturní“ obsahuje vždy i složku etickou. Pathos pravdy je nesen snahou o „jednotící pohled“, ale to je přesně to, co dnes chybí, dokonce i v ambici. Šalda varoval, že tento jednotící pohled „je utopen v mikrologické tříšti detailové“. Zatímco v době Šaldově to bylo pociťováno jako nedostatek, postmoderna si z údajného konce velkých vyprávění udělala program a zásluhu.
Základní spor se vede o to, co je kultura.
Pro Šaldu je kultura něco, co jde nad přírodní danost, ale musí i doplňovat technicky, instrumentálně utvářenou civilizaci. Člověk je sice součástí přírody, ale kulturnost je „ve vzepětí nad sebe a nad svůj úděl“. Je to snad něco dramatického a tragického. Šalda mluví o jakémsi „vyzývání nemožnosti“. Kultura je překračování daného. Má tak svázána s lidskou svobodou, která ale není pouhou rozpoutaností. Kulturní člověk neupadá do svévole, má „smysl disciplíny“, charakterizuje ho „řehole lidské duše“.
Řečeno jinak,
*kultura je způsob, jak si člověk osvojuje svět jako lidský svět. Proto kulturu charakterizuje skladebnost, organičnost, opak neústrojné vnějškovosti. Kultura je tam, kde se neuvědomělé puzení stává vědomou tvorbou. Kulturnost a pěstování osobností není „profesionální barbarství, pseudomodernost, módnost, povýšenost vůči průměrnému člověku. Kulturní člověk se nesmí vzdát své niternosti, svého svědomí.
*Šaldovi je cizí pohrdavý vztah vůči tradici. Tradici je třeba promyslet, prožít, procítit a novou tvorbou jít nad ni. Kultura potřebuje kontinuitu, nepřerušenou systematickou práci a předávání hodnot z generace na generaci: to kladně hodnotil třeba na kultuře francouzské.
*Pokud jde o materiální civilizaci, techniku a průmysl, Šalda je vysoce oceňuje. Jen si je vědom, že technická, instrumentální racionalita se dá zneužít, že civilizace vyžaduje doplnění kulturou, to, aby vznikaly „nové mravní mocnosti“. Využití technické racionality samo neodstraní ze života iracionalitu, ba může být dokonce podhoubím pro její nový rozmach v úplně nových podobách. Prostě „pokrok techniky žádá neustále větší mravní vyspělosti člověkovy“, „vedle civilizační činnosti technické...musí jít současně činnost kulturní, sílící a zbrojící duši lidskou a zaujatá o její klady iracionální“.
*Kultura je něco celostného, bezprostředního a radostného, co se projevuje i v detailech jako je slovo a úsměv milující ženy, v gestu malířově, v přístolní zábavě, stejně jako ve způsobu psaní spisovatele, prostě v plnosti a jistotě života. Kultura není roztříštěnost detailů, ale slohotvornost, zákonitost. Šalda se bojí „ivilizovaného barbarství“, které bují tam, kde dochází „k otupení srdce a k zakrnění duše“. Šalda je proti relativismu, rozmývání identit, proti tolerantnosti vůči čemukoliv: vždy se tvrdě ozval, kdykoli se drala na povrch agresivní nekulturnost maskovaná dobovou módou. Nepřítelem, se kterým bojuje Šalda celý život, je „utilism“, „morálka bezprostředního a hmatavého užitku“, která ústí v „duchový zmatek“, v absenci pevného kulturního rámce.
Kultura jest uvědomělá metoda životní“. Její „velikost...je v tom, kolik organizuje a jak jemně to organizuje“. Ale dnešek by si měl vzít ponaučení z teze Šaldovy, že „podmínkou takové kulturní organizace jsou nejprve pevná kritéria, bezesporné jistoty, absolutní hodnoty: z nich mohou být teprve odvozeny hodnoty relativní“. Kde toto neexistuje, kde se společnost neopírá o „jistoty nadosobní“, tam vládne stálý strach z nejistoty.
Kultura však „jest teprve tam, kde není strachu a kde není utrpení ze strachu – každá kultura jest kultura životní radosti. Sejmout pokořující kletbu strachu z duše lidské, hle, toť sám konečný cíl kulturní.“
Šaldovi vytýkali individualismus. Ne, on individualistou není. Razí pěstování, kultivaci osobností. Ale osobnosti nestojí proti lidu a společnosti, fungují jako hodnotový vzor.
Šalda chce kulturou povznést lid a osvobodit společnost. Vymýtit z ní strach. To dnes, kdy strach proniká do všech pórů každodenního života, je velká výzva. Naši předchůdci Šaldu milovali, stačí si přečíst básně na rozloučení tímto mistrem české kultury od Josefa Hory nebo nekrolog Julia Fučíka. Jako Lenin kdysi volal po materialistické četbě Hegela, myslím, že materialistická četba Šaldy by byla stejně inspirativní. Většího filosofa kultury česká společnost ve 20. století neměla a jeho dílo teprve čeká na náležité zhodnocení.¨ - autor Miloslav Ransdorf,
istohnik http://www.kultura21.cz/historie/7942-kultura-jako-posouvani-hranic-mozneho
